Tiskařské formy
Potiskování textilií je řemeslem téměř tak starým, jako předení a tkaní, t.j. nejméně 4000 let a pochází hlavně ze zemí dálného východu. Nejpoužívanější metodou tisku je štočkový tisk neboli tisk formou. Ten se postupně vyvinul z použití různých tiskátek ze dřeva, anebo tiskátek přírodního původu, která se namáčela do barvy a otiskovala na tkaninu.
Pozdější velmi dokonalý způsob tisku pak používal dřevěné formy s reliéfem vzoru. Forma se zhotovuje ze dvou až tří křížem slepených dřevěných desek, z nichž je horní většinou z kvalitního hruškového dřeva. Do spodní desky je vydlabána rukojeť pro snadnější uchopení. Na horní desku se nakopírují kontury předlohy. Reliéf vzoru se většinou vysekává jemnými rovnými nebo tvarovanými dlátky. Jemné partie, např. konturované nebo případně celá konturová forma, se zhotovují pomocí mosazných plíšků. Tečky se zhotovují podobně pomocí mosazných drátků. Tyto plíšky a drátky se zatloukají kladívkem do předem vysekaných drážek, případně vyvrtaných otvorů.
Plíšky a drátky nejrůznějších profilů si připravuje formař sám na tažné stolici, na které se protahují a tím tvarují mosazné pásky nebo dráty různými ocelovými kalenými kalibry. Podle potřeby se mosaz před tažením ohřeje na teplotu, při které se na kratší dobu stane tvárnější. Nakonec se pásky a drátky nasekají nebo nařezají na správnou délku. Hotovou formu je třeba velmi přesně vybrousit do roviny tak, aby všechny prvky vzoru tiskly najednou. Forma se pak ještě případně napustí teplou fermeží a přelakuje vodovzdorným lakem. Velmi jemné, zvláště složité konturové vzory se připravují odléváním z liteřiny. Hotový odlitek se upevní na dřevěné formě. – Napsal Ing. Bedřich Weigl
Řezání forem
Na vyřezávání tiskařských forem se používalo dřevo hruškové, ořechové, švestkové a javorové. Speciálním dřevem pro modrotiskové formy je dřevo hruškové, které má všechny potřebné vlastnosti - hustota vláken, pevnost a houževnatost. Do desky z hruškového dřeva se vzor řeže po délce let a ne příčně - je to tedy dřevoryt. Proti kroucení formy se používají 3 příčně nalepené desky na sebe, z kterých jsou dvě z měkkého dřeva a lepí se křížem, aby se deska zvlhnutím nekroutila. Desky se lepí voděodolným lepidlem a zatáhnou se do lisu, aby dobře zaschly. V některých případech se spojují dřevěnými kolíky, které se zatlačí do děr navrtaných skrz všechny tři vrtsvy. Do spodní vrstvy se vyřezají dva hluboké, polokruhové zářezy, ze kterých vznikne držadlo pro ruku (tzv. grift). Polohu ruky a zářezu je třeba dobře uvážit a určit podle kladení formy po délce plátna. Vrchní plocha formy musí být dokonale hladká, musí mít dokonale rovnou tiskací plochu. Je to vlastně tisk z výšky a jen dokonale rovný vzor se dokonale otiskne.
Velikost desky se většinou dělala 20 x 30 cm a byla velikostí zodpovědná raportu vzoru. Velikost formy musí být taková, aby se trojnásobným nasazením formy na šířku látky (60 - 70 cm) potiskla celá šířka plátna. Tloušťka hruškové
desky musí být 20 - 30 mm, protože vzor se řeže do hloubky 4 - 8 mm. Hloubka řezu je podmíněn hustotou papu, který by se v mělké řezbě formy mezi obrysy vzoru usazoval a zalíval by celý vzor. Větší vyhloubení je právě specialitou řemesla a zvláštností forem pro modrotiskový pap. Na hladkou plochu desky se vzor přenáší různými způsoby. Vzorkaři to většinou dělají pomocí lakovaného papítu, který je transparentní. Do proškrábané vrstvy laku zatřou normální tiskařskou barvu, pauzu přichytí na desku a dřevěným kladívkem vyklepnou jako otisk na formu. Kontury figur se pak vybarví dobře viditelnou barvou. Lakovaný papír si vzorkaři připravují tak, že obyčejný bílý hrubší papír natřou dost hrubou vrstvou lanové fermeže až prosákne celou vrstvou papíru. Po zavadnutí se na horní vrstvu nanese kopalový s terpentýnem. Takto připravený papír se nechá schnout 7 - 10 dní. Při schnutí se papír věší lakovanou vrstvou dolů, aby se na něj zbytečně neusazoval prach. Obrysy kresby na desce se nejprve vyřežou hrubší konturou (říká se tomu typování), aby se dalším zasekáním dlátka hrany figur neodštíply. Vzor se vysekává tvarovnými dlátky do hloubky 6 - 8 mm. Dlátka se průběžně při sekání namáčejí do včelího vosku, aby lépe vnikaly do dřeva.
Tím se také zabraňuje případnému vyštípnutí figury. Po vysekání kontur na figuře, které jsou konické kvůli větší stabilitě celého vzoru, musíte mít na paměti práci tiskaře, který po každém ukončení tisku musí formu umýt ve vodě a kartáčem vyčistit od papu, proto se musí dbát na celkovou pevnost figur a celé tiskařské formy. Celý předkreslený vzor máme vysekaný v konturách a pokračuje okolním odebíráním materiálu dláty, která jsou k této práci speciálně vytvořená. Jedná se o hrubé odebrání materiálu, napuštění celé řezby fermeží, aby dřevo změklo a dalo se lehčeji zahnutým plochým dlátkem (feltyrajzka) vyčistit kolem figur. Mezi vzorem se větší plochy ještě prohloubí, aby nedocházelo k nechtěnému namočení papu, který by se otiskl mino vzor.
Okraje formy šikmo sežízneme a probereme dlátky. Těsně na rohy formy vsadíme raportní pika, která jsou vyrobena z mosazných drátů. Raportní pika jsou pro tiskaře velmi důležitá. Na tyto okrajové body nasazuje tiskař při každém dalším otlačení formy s požadovaným vzorem. Říká se tomu raport a ten zaabezpečí, aby položení vzoru na látce bylo stejnoměrné a natištěný vzor plynul po látce nepřetržitě. Při více barevném vzoru se opět navazuje na tyto raportní body jiná barva - tomu se říká passer. Proto velmi záleží na tom, aby
tyto 4 hroty správně seděly, neohýbaly se, nevypadávaly z formy a byly při tisku dobře viditelné. Tiskař se při tisku nezdržuje řezáním vzoru a vyhlubováním míst což vyžaduje opatrnost a trpělivost, zvláště když jde o jemný vzor. Proto později se pro jemné vzory sáhlo k formám vybíjenám mosaznými plíšky a drátky. Tohoto způsobu se použilo při jemných vzorech, kde by dřevo nevydrželo tlak při tisku. Mosazný drát si vzorkaři upravovali na příslušný profil tím, že ho protahovali na tažné stolici skrz profil, ve kterém byl buďto otvor kulatý nebo tvarovaný, který se hodil do vzoru. Až později používali na drát protahovací strojky, jaké používají zlatníci pro filigránské práce. Drát se protáhl na příslušný kulatý, plochý nebo trojúhelníkový profil a potom se nažezal na stejné kusy. Dále se na jedné straně zbrousil do ostří tak, aby se jednotlivé kousky zarážely do dřeva. Potom se kousek po kousku nasazoval do děrovaného průbojníku požadovaného vzoru.
Zhotovený vzor mohl být buď celodřevěný nebo kombinovaný nebo celý z požadovaného vzoru. Zhotovený vzor mohl být celodřevěný nebo kombinovaný nebo celý z mosazných plíšků a drátků. Na takto zhotovenou formu osazenou raportními piky (hroty) a na vzor natřený šelakem se pomocí brusného kamene vybrousil povrch do příslušné hladkosti a roviny. Celá forma se z boku a ze strany, kde jsou úchyty pro držení formy, natře voduodpudivou barvou, aby byla dobře chráněna před vlhkostí a tím je také nakonzervovaná.
Před rokem 1914 vyráběl rytcům v Čechách dlátka kovář Penker z Českého Orebu a Štěpán Hynek ze Dvora Králové n. L. Mosazné formy byly pevnější a vydržely vysoký tlak. Dřevřezbářské nebo mosazné formy vyrobené profesionálními vzorkaři se velmi liší od forem, které si barvíři řezali podomácku. Lidoví řezbáři a barvíři uměli často lépe vystihnout a ztvárnit vzory pro potřeby lidí. Tato skupina vzorkařů je pro lidovou výrobu modrotisku nejcennější, protože se nejvíce přibližuje uměleckému cítění lidu. Zanechává nám ve svých formátech cenný národní ornamentální odkaz. – Napsal Milan Bartoš
Milan Bartoš
Jaroslav PluchaMladá Fronta 31.12.2015 - Prastará tradice žije. Ale jen díky posledním mistrům
Milan Bartoš a Jaroslav Plucha ze Dvora Králové jsou posledními řemeslníky u nás, kteří dokážou vyrobit nebo opravit tradiční formy pro modrotisk. Pracují v autentické dílně z první republiky.
Nebýt Milana Bartoše a Jaroslava Pluchy ze Dvora Králové, tradiční výrobu modrotiskových forem by už lidé znali pouze z historických fotografií a díky exponátům v muzeích. Jsou totiž posledními ryteckými mistry u nás, protože po úpadku českého textilnictví už toto kdysi slavné řemeslo prakticky nemá využití. Jediným místem, kde stále žije, je dílna v Rybově ulici. Milan Bartoš ji začátkem 70. let převzal po svém dědovi Josefu Vlkovi. V prosinci hradecké hejtmanství řemeslníkům předalo cenu Zlatý kolovrat, kterou každoročně uděluje za přínos v oblasti tradiční lidové kultury. Dílna v rodinném domě, kde Milan Bartoš žije, se od dob první republiky téměř nezměnila. Autentické je i uspořádání stroje. Desítky let starý soustruh, pásová
pila, hoblovka a válcovačka pro zeslabování plechu slouží dodnes. Stejně jako sady dlátek, kladívek, tvarovací kleště a další speciální nářadí. „Troufám si říct, že polovinu dlát jsem od dědovy smrti nebrousil. Vyráběl je můj strýc Hynek, který měl na Podstráni kovářskou dílnu,“ poznamenává třiašedesátiletý Milan Bartoš. Pod ponkem stojí Vlkův pracovní kufr s dřevěnými šuplíky, se kterým rytec jezdil po světě.
Také technologické postupy zůstávají desítky let neměnné. Modrotiskové formy, které se tisknou na bílé plátno, vznikají podle papírového vzoru. Jejich základem je sklížená dřevěná deska. „Pro vrchní vrstvu se léta používá hruškové dřevo, pak následuje slabší vrstva z měkčího dřeva, jako je olše nebo smrk. Spodní část je opět z hrušky. Vznikne tak v podstatě velká překližka, na kterou se vyřeže vzor. Jemnější vzory tvoříme z mosazných drátů,“ popisuje Bartoš. Rytcova práce vyžaduje přesnost a trpělivost, každá forma vzniká několik týdnů. Textilní průmysl měl Bartošův rod v krvi. Jeho matka pracovala jako kreslířka ve slavné dvorské textilce Tiba, dědeček Josef Vlk byl známým ryteckým mistrem. Po vyučení v mladoboleslavské firmě Klinger odešel podle dobových zvyklostí na vandr a v řemeslu se zdokonaloval v Polsku a Haliči. Po návratu založil ve Dvoře Králové dílnu, která měla ve své době 20 zaměstnanců a dodávala formy pro modrotisk do Norska, Ruska i Portugalska. Po válce dílnu obnovil a provozoval ji až do 60. let minulého století.
Právě v té době se s netradičním řemeslem začal seznamovat i Milan Bartoš. „Od páté třídy jsem dědovi seděl pod ponkem a kradl mu nářadí. Byla to taková naše věčná hra. S hrubšími pracemi jsem mu pomáhal, protože děda měl těžké revma,“ vzpomíná pokračovatel rodu.V 15 letech začal rytectví studovat v Tibě, kde později několik let pracoval a vyráběl textilní vzory na měděné válce. Poté, co textilnictví u nás začalo upadat, věnoval se Bartoš i jiným profesím. Chvíli byl profesionálním hasičem, po revoluci stavěl kachlová kamna. Vzorkorytectví jej však nikdy nepřestalo zajímat, formy si u dvorského řemeslníka objednávaly slovenské i maďarské podniky. Dnes je toto řemeslo prakticky zapomenuté a poptávka je minimální. V České republice zbyly pouze dvě firmy zabývající se ručním tiskem: Danzinger v Olešnici na Moravě a Arimo ve Strážnici, které navazuje na stoletou tradici barvířské rodiny Jochů. Výsledná plátna mají charakteristickou barvu indigo. „Práce je dnes tak málo, že nás to neuživí. Za rok máme jednu dvě zakázky, ale držíme si to jako koníček. Výroba modrotiskových forem nám vlezla pod kůži. Vyučil jsem se tím a je to pro mě určitá nostalgie,“ vypráví Bartoš.
V 70. letech zasvětil do ryteckého řemesla i o rok staršího Jaroslava Pluchu. Vyučený seřizovač textilních strojů se od mládí věnoval řezbářství. Když mu bylo 30 let, utrpěl těžký úraz a zůstal částečně invalidní. Zároveň se však mohl naplno zabývat rytectvím. „Milan mi ukázal, jak se to dělá, a od té doby děláme spolu. Je to fajnové řemeslo, u kterého si člověk dobře odpočine,“ říká muž, který už několik let provozuje ve svém bytě řezbářskou školičku pro děti. Se svým letitým parťákem se podílel i na modrotiskové expozici v nedávno otevřeném Rentzově muzeu barokního tisku v Kuksu. Bartoš předal základy vzorkorytectví také svému synovi, který jednou dílnu zdědí. Rytec věří, že prastará rodinná tradice bude pokračovat. „Bude záležet na něm, jak se rozhodne. Ale nemyslím si, že by dílnu zlikvidoval.“ Zapomenuté řemeslo Vzorkorytectví dnes již téměř nemá praktické využití. Milan Bartoš s Jaroslavem Pluchou dělají jednu dvě zakázky do roka. Formy pro modrotisk vyrábějí a také restaurují. Pokračovatel Milan Bartoš zdědil vzorkorytectví po svém dědovi. Pracuje ve stejné dílně jako on a do- dnes používá jeho nářadí. Ve svém životě vyzkoušel řadu profesí, k rytectví se ale opakovaně vracel.
Z řezbáře rytcem Jaroslav Plucha je Bartošovým žákem. Řezbářskému řemeslu se naučil od krkonošských horalů, v 70. letech začal chodit do dvorské dílny. Od té doby tvoří jeden tým. – Napsal Tomáš Plecháč - redaktor MF DNES
